Krystaly

Bylo to tenkrát, když mezi člověkem a stromem byl vztah v jiné rovnováze, než je teď. Strom – ten byl tehdy oním mocnějším. Prales obklopoval osady lidí, vstoupit do něho bylo nebezpečné. A přece do něj lidé pronikali dál a dál, i když je to stálo životy. Tajemnost tvarů a stínů pod hustými větvemi, které nepropouštěly sluneční paprsky, zvláštní pach spojující hnilobný dech s vůní pryskyřice a květů, zrádné bažiny a neschůdné stezky s číhajícími zvířaty – to všechno lidi zastrašovalo, ale i lákalo a vzrušovalo. V pralese bylo tolik neznámého a nepochopitelného života. Les i jednotlivé stromy měly v sobě tolik síly a schopnosti žít než snadno zranitelný člověk, který stál v přírodě vlastně bezbranný, kterého zastrašovalo skučení vichřice, nepochopitelné příchody bouří, světlo blesku. A navíc – lidé do lesa museli. Potřebovali dřevo, plody, pryskyřici, med, květy na léčení, les poskytoval potravu, aby nezemřeli hladem. Proto znovu a znovu odcházeli do pralesa, vcházeli pod husté koruny velikých stromů, podlézali vývraty, šplhali přes padlé kmeny, vysekávali si stezky, i když zase brzy zarůstaly. Strach jim svazoval nohy, ale lidská vůle je hnala dál. V klamném světle měsíce se náhle před jejich vyděšenýma očima zjevil velikán – strom zalitý neskutečnou září, která jako by ho vydělovala z množství ostatních stromů. Stíny prohloubily praskliny ve staré kůře a zdůraznily její zvláštní kresbu. Okolo se pak jako hradba tyčily další kmeny, jen o málo slabší. Zděšení lovci se hrůzou přitiskli k zemi a netroufali si jít dál. Strach i vyčerpání je přemohly. Ráno se vzbudili světlem nového dne, které jen spoře pronikalo klenbou větví. Přežili. Ani denní světlo neubralo na tajemnosti mohutných stromů, mezi nimiž se muži ocitli. Silný zážitek, vděk za zachránění a radost, že jsou naživu, přidávala stromům v očích lidí neskutečnou podobu neznámých a mocných bytostí, které všechno kolem ovládají. Padli proto mezi mohutné vystupující kořeny stromů a děkovali za záchranu. Na místě zanechali ulovená zvířata – mocné bytosti dar – oběť přijaly. Od té doby považovali lidé seskupení mohutných stromů za místo, kam mohou nosit bohům dary. Stromy se staly nedotknutelnými, protože ulomit z nich jen větvičku znamenalo ublížit ve zlém mocné bytosti a ta by jistě nejen takového opovážlivce, ale celý jeho rod ztrestala… - Z knihy Kult stromů v zemích Koruny české.

TAM V KORUNÁCH SE ČLOVĚK A STROM SETKAJÍ…

Už odedávna patřili k sobě. Člověk a strom. Ze všech bytostí této země jsou stromy našimi nejstaršími a nejmocnějšími spojenci. Stromy mají odjakživa své nezastupitelné místo v lidové tradici, v mytologii, v příbězích, bájích, symbolech. Naši předkové si všimli, že v celé přírodě panuje rovnováha mezi přijímáním a dáváním. A tak uctívali přírodní síly, nabízeli jim své dary, písně, obětiny, modlitby a žehnali jim. Uctívali přírodu, v touze že budou vyslyšeni, s nadějí, že jejich touhám bude dopřáno sluchu a přání se vyplní. Ale také proto, aby přírodní svět oživili – aby oživili svět, jehož se oni sami cítili být tak bytostnou a pevnou součástí.

Symbol stromu propojuje nebe a zemi a skrze něj je pak člověku umožněno setkat se s božskými silami. Strom byl vnímán coby spojnice mezi zemí a nebem. Strom světa je samostatným vesmírem. Je tkání života. Pro lidstvo je pak Strom světa výjimečný a úctyhodný i proto, že v sobě spojuje více světů. Sjednocuje profánní oblasti života s posvátnými říšemi. Spojuje tři světy – náš známý svět, který obývají lidé, říši podsvětí, kde má Strom své kořeny, a vyšší světy, kde přebývají božské bytosti. Pravděpodobně proto, lidé chovali v takové úctě posvátné háje. Díky tomuto spojení světů, které představoval Strom světa a také jeho nesčetné odrazy, které ztělesňovaly na zemi rostoucí stromy, mohli lidé nalézat právě pod stromy a v posvátných hájích ideální místa pro obřady, modlitby, shromažďování. Pod stromy modlitba i prosba rychleji putovala do vyšších říší.

HISTORIE STROMU ŽIVOTA SAHÁ PŘED NÁŠ LETOPOČET

Představa stromu držícího na sobě celý tehdejším lidem známý svět, stromu světového, který je sloupem Země či středem planety, anebo dokonce stromu vesmírného, jenž drží celý vesmír i s hvězdnou oblohou a po jehož kmenu by bylo možné se dostat nahoru k bohům i dolů do podsvětí, byla obdobná u různých skupin národů. Z vesmírného či světového stromu si lidé odvodili další představy, které byly pro jejich životy potřebné. Protože věřili, že plody vesmírného stromu zaručují bohům nesmrtelnost, chtěli poznat obdobný strom, který by také jim zajistil věčný a šťastný život. To byla touha, kterou vložili do představy o Stromu života.

Pokud bychom pátrali po historii Stromu života, dostali bychom se až do doby kamenné! Archeologické nálezy z poslední doby na základě objevených symbolických rytin dokládají, že strom života byl uctívaný už v této době. Nejstarší známý text, který zmiňuje strom života, je dvojjazyčný chvalozpěv akkadského původu (oblast dnešního Iráku a Sýrie) z doby skoro 2500 př.n.l. Stylizovaná podoba takového vysněného stromu se zachovala na kameninové váze z Mezopotámie z doby víc než 3 000 let př.n.l. Druh takového stromu, tedy jak takový strom měl vypadat, byl odvozen od toho, jaké stromy v té, které krajině rostly. Například ve starém Egyptě měl podobu fíkovníku, v oblasti kolem Eufratu a Tigridu si ho představovali jako borovici černou, ale i jako palmovník či palmu datlovou. Sumerové si ho představovali jako babylonskou vrbu, v Číně zase vypadal jako broskvoň, a staří Rusové věřili, že z ohromného dubu rostoucího na ostrově Bujanu vychází každé ráno slunce a každý večer do dubu zapadá, tedy že je to strom, díky němuž nastává den a noc. Přednost byla dávána stromům stálezeleným, v nichž byla pro lidi záruka nesmrtelnosti – zůstávaly zelené i za dlouhotrvajícího sucha, ve vedrech nebo naopak ve sněhu a mrazech.

PROČ NOSIT AMULET ČI ŠPERK SE STROMEM ŽIVOTA?

Amulety se symbolem Stromu života jsou často vybírány pro jejich pronikavost a mohou sloužit jako osobní amulet nebo dar pro milovanou osobu. Mohou připomínat důležité životní události, vyjadřovat vděčnost, nebo připomínat kořeny a cesty, které jsme v životě prošli. Na Stromu života je vždy něco, co dokáže člověka uklidnit. Umí vám dodat sílu a pohled na svět kolem vás. Tento ochranný amulet může být vaším osobním průvodcem na cestě k vyváženosti, síle a pozitivní transformaci. Jeho energie nám připomíná, že stejně jako strom, i my máme schopnost růst, čerpat sílu z našich kořenů a neustále směřovat vzhůru. Věděli jste, že Strom života je obsažen i v dokonalé geometrii květu života? Nalezneme jej v něm po spojení středů určitých kružnic.

Strom života je silný symbol rodiny a spojení s vašimi předky: strom symbolizuje předchozí generace vaší rodiny. Strom vzniká vyklíčením ze semínka, roste a rozvětvuje se – stejně tak i rodina, strom vyroste do výšky a vidí, jak dalece může ještě růst, aby pak zplodil nové ovoce, které dává život další generaci, a jímž vše znovu začíná. Jen málokterý symbol toho dokáže tolik spojit, jako právě Strom života. Jestli ho ještě nemáte, vyberte si ten svůj pravý, jistě na vás někde čeká. A vstupte do světa, kde každý nádech přináší harmonii, a nechte se vést cestou, kterou vám ukáže.

Diamant je pokládán za krále drahých kamenů, čemuž nasvědčuje i jeho řecké jméno „adamas“, což znamená nepřemožitelný, nezničitelný.

Většina lidí si pod tímto pojmem představí šperk. Pro chemika je diamant čistý uhlík – stejně jako grafit, pro fyzika nejtvrdší přírodní látka se skvělými optickými vlastnostmi, pro klenotníka surový kámen, jehož vybroušením lze získat velmi ceněný drahokam, pro esoterika je diamant symbolem čistoty, věčnosti a síly. Kolik toho ale víme o jeho původu? Odkud se vzal právě ten náš diamant? Co když pochází z pochybných zdrojů a podílel se na financování nějaké teroristické skupiny? Konfliktní tzv. krvavé diamanty jsou měněny za zbraně a slouží tak k hromadnému zabíjení.

K OBJEVU PRVNÍHO DIAMANTU DOŠLO V ŘECE GOLCONDA V INDII

Je známo, že diamant je nejtvrdším nerostem na světě. Přesto, že je jeho výskyt unikátní, je tvořen jedním z nejvíce zastoupených stavebních prvků v přírodě – uhlíkem. Krystalizace probíhá za krajních podmínek, kdy tlak přesahuje 70 000 kg na centimetr čtvereční a teplota je vyšší než 1300 °C, což odpovídá podmínkám v hloubkách cca 100-200 km pod povrchem země. Díky své tvrdosti je diamant schopný cestovat zemskou kůrou na povrch, kam je vytlačován vulkanickou horninou, v níž je usazen.

V daňové knize, pocházející ze 4.st.př.n.l., byly nalezeny úryvky dokazující, že v Indii, v této době, probíhal obchod s diamanty. V surovém stavu byly diamanty velice ceněny v majetku vladařů a bohatých lidí. Mystická síla diamantů byla objevena již v dávném Egyptě, kdy nošení diamantu na čtyřech prstech levé ruky mělo zajistit, že vena amoris („žíla lásky“) povede z prstů přímo do srdce.

Do Evropy byly první diamanty přivezeny pravděpodobně Alexandrem Velikým. Plinius píše o diamantech šedesát let před Kristem ve své knize Historie přírody. První nabroušený diamant se objevil v Římě mezi 1. až 3. stoletím. Ve 13. století se o hlavním perském diamantovém trhu Ormuy zmiňuje Marco Polo. V tomto století byly hlavním trhem a centrem diamantů na západě Benátky. Od počátku 13. století s nimi udržovala obchodní styk většina hlavních měst Evropy. A právě odtud přicházeli obchodníci s hedvábím a diamanty do Brugg. Bruggy se staly nejen centrem diamantového obchodu, ale také místem, kde byly diamanty zpracovávány. Diamantový průmysl se poté velice rozrostl. K tomu přispěl i vynálezce diamantového broušení, rodák z Brugg, Lodewijk van Berken.

Proces opracování diamantů byl po dlouhou dobu uchováván v tajnosti.

Ve 14. století se čiré osmistěny leštily na podložce ze dřeva nebo mědi pokryté diamantovým prachem. Vzhledem k tvrdosti diamantů se jednalo o velmi zdlouhavý proces. Od 15. století se nepravidelné krystaly začínají děli štípáním. Od konce 14. století se stávají centrem obchodu s diamanty Antverpy. Ve zlatém věku 16. století byl diamantový obchod hlavně v rukou portugalských židů a italských obchodníků. Do konce 18. století byly indické doly vytěženy, nicméně i přes objev prvních dolů v Brazílii v druhé polovině 18. století nebyla obnovena prosperita Antverp. Ve druhé polovině 19. století po rozsáhlém experimentování přišel Henry Morse v USA s prvním moderním briliantovým brusem, který později zdokonalil, matematicky zdůvodnil a v roce 1919 popsal v USA Marcel Tolkowsky dnes považovaný za vynálezce moderního briliantového brusu.

PRVNÍ DIAMANTOVÝ KARTEL DE BEERS

Za prvním diamantovým kartelem stojí bratři De Beersovi, majitelé farmy v Kimberley. V roce 1871 dali holandským lovcům diamantů povolení k prozkoumání jejich pozemků. Ukázalo se, že farma oplývá diamanty. Bratři De Beersovi svou farmu prodali a odstěhovali se. Mezi nejambicióznějšími hledači diamantů na farmě bylo pár Angličanů jako Cecil J. Rhodes a bratři Harry a Barney Bornatovi. Postupně skupovali jednu koncesi za druhou, až se stali majiteli největší části dolů v Kimberley. V roce 1888 založili společnost De Beers consolidated Mines Limited, předchůdce společnosti hrající i v současnosti velmi důležitou roli na diamantovém trhu.

Společnost De Beers má velmi složitý systém mnoha společností, které mají vzájemně zkřížené vlastnictví. Tyto společnosti se angažují v celém průmyslu od vykupování suroviny z vlastních dolů i dolů jiných těžařských společností, přes zpracování až po prodej. De Beers Contenary vlastní smlouvami dlouhodobě zajištěná práva nakupovat surové diamanty z těžby v jiných zemích. Navíc má podíly ve více než 1300 jihoafrických a mezinárodních společnostech. Tímto způsobem až do roku 2001 kontrolovala De Beers celosvětový trh, včetně produkce největší těžební společnosti Alrosa.

Vyčerpávání jihoafrických dolů a otevírání dalších dolů např. v Rusku, Kanadě či Austrálii, připravuje De Beers o kontrolu nad celým trhem. V roce 2001 tak společnost oficiálně vzdala snahu diamantový trh kontrolovat. To nemění nic na tom, že De Beers je dodnes největším obchodníkem na trhu s diamanty.

DIAMANTY POTŘÍSNĚNÉ KRVÍ…
Často se říká, že diamanty jsou věčné. Lidské životy jsou však o to pomíjivější, a právě při těžbě diamantů jich předčasně vyhasíná víc než dost.

Diamantům, které zaplatily zbraně pro povstalce, se přezdívá krvavé nebo také konfliktní. A nikoli bezdůvodně. Ve válkách, které příliv peněz z diamantového obchodu živil, zahynuly statisíce lidí a miliony dalších trpěly. Jen během občanské války v západoafrické Sieře Leone usekali zdrogovaní vojáci, často ještě děti, ruce a nohy statisícům lidí. Zmrzačené oběti žijí ve smutných táborech poblíž hlavního města Freetown.

Roky tvořily diamanty v Africe hnací motor krveprolití a občanských válek. Sierra Leone, Angola, Libérie, Pobřeží slonoviny i takové Kongo – tyto všechny regiony se prodejem krvavých diamantů proslavily. Přítrž obchodu měl učinit tzv. Kimberleyský proces, který ustanovila v roce 2003 OSN. Jeho hlavním úkolem je dohlížet na to, aby se na mezinárodní trh nedostaly krvavé diamanty. Proces proto kontroluje původ minerálů a následně jim uděluje certifikáty potvrzující, že pocházejí z nekonfliktních zón. Jenže mnoho diamantů je pořád potřísněno krví…

PRODEJ KRVAVÝCH DIAMANTŮ POKRAČUJE NADÁLE, AČ V MENŠÍM MEŘÍTKU

V novodobém světě můžete stále najít oblasti, které nás nutí k zamyšlení. V zimbabwské oblasti Marange dohlížejí ozbrojenci od rána do večera na těžbu nerostů. Pracovní podmínky jsou na úrovni otroctví v minulém století ve Spojených státech. Často zde pracují bez jídla a přestávek i děti! Vojáci nutí pracovat dělníky v dolech za nelidských podmínek. Diamanty potřísněné krví dodnes ročně vynášejí miliardy dolarů. Např: Jen v roce 2006 byly ze Sierra Leone prodány diamanty v hodnotě 125 milionů dolarů čili skoro dvou a půl miliardy korun. 

Podle oficiálních pramenů poklesl díky kontrole během posledních deseti let podíl obchodu s krvavými diamanty na světovém trhu z někdejších 15 % na jediné. Ale něco tady prostě nehraje…Guinea, malá země v neklidné západní Africe sousedící s válkou rozvrácenými státy, například „zázračně“ zvýšila svou těžbu diamantů meziročně o 500 %. Libanon vyveze víc diamantů, než kolik jich dovezl. Na svém území přitom nemá žádná naleziště. Ve státech západní Afriky zároveň žije silná libanonská menšina ší itů, kteří mají obchodní styky se svou domovinou. Koloběh kamenů přes dva kontinenty se tím podle všeho uzavírá.

Nejlepší taktikou je dostat diamanty přes třetí zemi na mezinárodní trh a smíchat s legálními diamanty. Je totiž možné vystopovat původ surových diamantů, po vybroušení jsou však podobné snahy zcela bez šance. Na trhu se stále více prosazují uměle vytvořené diamanty. Poptávka po tom, aby majitel znal historii kamene, roste především kvůli těmto diamantům, za nimiž stojí velké utrpení.

Medializace vztahu mezi diamanty a financováním válečných konfliktů proběhla i skrze filmový průmysl (film Krvavý diamant z roku 2006, s Leonardem DiCapriem v hlavní roli). Natáčení v Africe přineslo autentické prostředí a příběh o zákulisí života překupníků s diamanty. Od negativního obrazu, který film vytváří o diamantovém průmyslu, se ještě před premiérou distancovali celostránkovými inzeráty v amerických médiích zástupci firem dovážejících drahé kameny i z „konfliktních zemí“.

Jen málokteré předměty přitahují tak velkou pozornost lovců záhad jako křišťálové lebky. Podle prastaré mayské legendy dovezli praotcové lidstva na naši planetu 13 křišťálových lebek, které obsahují zakódované informace o vzniku kosmu, o původu a budoucnosti lidstva. Mayové tvrdí, že jakmile čas uzraje budou tajemství lebek zjevena. Čerokíjský šaman Harley SwiftDeer Reagan prý kdysi řekl: „Lebky byly uchovávány v pyramidové struktuře nesmírné moci známé jako Archa. Archa byla tvořena 12 lebkami ze všech posvátných planet umístěných do kruhu, a třináctá, největší lebka byla umístěna do jejich středu. Tato třináctá lebka představuje kolektivní vědomí všech světů. Spojuje znalost všech posvátných planet.

Ve světě existuje 12 známých křišťálových lebek označovaných jako aztécké či mayské, které se objevily na trhu se starožitnostmi koncem 19. století. Devět z nich patří soukromým osobám. Ostatní tři „velké“ křišťálové lebky vlastní muzea v Paříži, Londýně a Washingtonu. O původu lebek koluje množství teorií. Podle některých jde o pozůstatek bájné Atlantidy, podle jiné zase pocházejí z Marsu…V každém případě posloužily Stevenu Spielbergovi jako námět pro čtvrtý díl série o Indiana Jonesovi.

Křišťál – Nejúčinnější léčivý krystal a nejsilnější zesilovač energie na této planetě!

„Má-li člověk kámen na sobě, nepřátelští duchové se k němu nepřiblíží, vstoupí-li do lesa, tygři a dravá zvěř se mu budou plazit u nohou, a při překonávání řeky jej nemůže zranit žádné nebezpečné zvíře“.

Této průzračné odrůdě křemene byla po tisíciletí přisuzována zejména magická moc. Léčitelé mnoha starých kultur, stejně jako primitivních národů, využívali tohoto minerálu k léčbě nejrůznějších nemocí, k vymítání ďáblů či zlých démonů. Staroasyrské amulety ve formě početních válečků dodávaly majitelům sílu a moc. Stejné magické síly mu přisuzovali i Egypťané již kolem roku 1500 př.Kr. Jiné antické představy viděly v křišťálech sídla horských duchů či bohů. Dokonce Orfeus, legendární thrácký básník a pěvec v 6.st.př.n.l., v jedné ze svých písní pojednává o křišťálu, coby kouzelnickém předmětu. Řecké kojící ženy nosily kolem krku korále z křišťálu k zajištění dostatečného množství mléka. Tamní léčitelé využívali krystalů křišťálu k odhalování různých nemocí a jejich následnému léčení. Též džadúvalové, kouzelníci s obličeji pomalovanými ezoterickými symboly, považovali čirý křemen za nesmírně silný magický nástroj. Zvlášť si cenili exemplářů s neobvyklými vrostlicemi jiných minerálů, které považovali za uvězněné paprsky hvězdy Márgašírša Karté.

Posvátné obřadní předměty z křišťálu vyráběli zejména Aztékové. Čiré variety křemene si vážili stejně jako tyrkysu a obsidiánu. Pro Maye představoval křišťál symbol stvoření, symbol vesmíru. Mayští kněží do medoviny přidávali úlomky křišťálu k probuzení jejich podvědomí a následnému čtení v budoucnosti. Dnešní šamani mají křišťály stále ve velké úctě. Indiáni amazonského pralesa vidí v průzračném kamenu sídla duchů řek a lesů.

Křišťál je nejúčinnější léčivý, universální krystal, jenž silně zesiluje energie, pohlcuje, uvolňuje a reguluje ji a uvádí ji do absolutní harmonie. Povzbuzuje psychiku, jasnozřivost a samostatnost. Pomáhá sebezdokonalení. Zvyšuje naše duchovní síly. Vaše biomagnetické pole se v případě, že držíte v ruce křišťál, zdvojnásobí. Zvyšuje duševní schopnosti a naladí vás k duchovnímu účelu, pro nějž jste vybráni. Uvádí do vzájemné harmonie čakry a dostává je do souladu s vyššími jemnými těly. „Křišťál dovede ukládat a přechovávat myšlenky a vzpomínky…“ a „…působit spirituálně i energeticky ve velmi velké vzdálenosti“.

Legenda o křišťálové lebce

Křišťálovou lebku údajně objevil v roce 1924 v honduraské džungli (dnešní Belize) anglický dobrodruh F.A. Mitchell Hedges, který zde pátral po důkazech existence bájné Atlantidy. Při zkoumání prastarých ruin mayského chrámu v Lubaantunu našla Hedgesova dcera Anna v zemi pod troskami zborceného oltáře nádhernou lidskou lebku vytesanou z jednotného bloku velkého křišťálu. Při prvním dotyku prý Anna zažila zvláštní pocity. A pokaždé, když si v noci položila lebku blízko hlavy, se jí zdály živé sny o mayských Indiánech žijících před mnoha tisíci lety.

Podle Hedgesovy legendy je „Lebka zkázy“ jednou ze třinácti prastarých lebek, vyrobených zmizelou mayskou civilizací před třemi a půl tisíci lety. Všechny lebky dohromady mají po svém nalezení a spojení odhalit lidstvu veškerá tajemství vesmíru. Původní Hedgesova lebka, tedy Lebka Zkázy je předmětem vášnivých dohadů svých zastánců i odpůrců, archeologů, geologů, historiků i záhadologů již skoro 100 let. Pojďme se však na Fredericka Mitchella Hedgese podívat podrobněji. Frederick byl dobrodruh, cestovatel a spisovatel. Věrohodnost mnoha z jeho autobiografických líčení zůstává otázkou. Dle známých údajů utekl jako šestnáctiletý chlapec z domova, aby mohl odjet do Arktidy. Tvrdil, že bojoval na straně mexických revolucionářů, také prý byl agentem britské námořní zpravodajské služby. Později se prodíral středoamerickými džunglemi, kde jako pirátský archeolog pátral po pozůstatcích ztracených civilizací. V jednom TV dokumentu se však uvádí, že jako mladý vydělal peníze na burze, což byl asi hlavní důvod, který mu později umožnil dráhu dobrodruha. Dnes by se dal přirovnat i k filmovému Krokodýlu Dundeemu. Hedges musel pochopitelně ve svých historkách hodně bájit, jelikož se živil prodáváním svých deníků a rozhovory pro noviny.

Ve svém dílku – „Nebezpečí můj spojenec (1954)“ spojuje křišťálovou lebku a středoamerické pralesní město s Atlantidou. Zde se také poprvé zmiňuje o pozoruhodném předmětu používaném při dávných obětních rituálech: O Lebce Zkázy. „Je považována za zhmotnění veškerého zla, proto jsem její existenci zpočátku tajil“. Přesné okolnosti jejího nálezu si však Mitchell Hedges vzal do hrobu.

Kdo a s jakým záměrem křišťálové lebky vyrobil? Jakou technologií?

„Křišťálové lebky jsou kompletní depozitáře znalostí a každá lebka obsahuje konkrétní oblast odborných informací – jako živoucí knihovna (každá lebka je jako svazek z řady encyklopedií). A lidé, kteří budou v budoucnu schopni křišťálové lebky „číst“, budou schopni extrahovat všechny znalosti z lebek pouze v případě, že budou všechny pohromadě…“

Lebka je bezesporu fascinujícím předmětem. Její rozměry jsou 13x13x18 cm a je z mimořádně čistého jednoho kusu křišťálu, což je i dnes mimořádně složitá operace, ne-li dokonce nemožná. Za normálních okolností by se při takovém opracování proti přirozené vrstvě začal křišťál štípat. Na řadě míst lebky by brusič musel postupovat proti krystalové ose, což zejména krystalovaný křemen nesnáší a reaguje na to tvorbou prasklin a štěpných trhlin. Není na ní jediná stopa po opracování. Pouze druhá lebka v londýnském muzeu nese jeden zářez na jednom ze zubů.

Vědci tvrdí, že výrobou se museli zabývat celé generace kněží, kteří trpělivě obrušovali a tvarovali křišťál. Mitchell Hedges trval na tom, že staří Mayové znali rostlinné šťávy změkčující křišťál natolik, že se dal poměrně snadno tvarovat. Vědci společnosti Hawlett-Packard se po dlouhém zkoumání dostali k teorii, že by mohl být základní tvar vyroben pomocí diamantů a jemné detaily později dobroušeny směsí vody a křemičitých písků, práci na lebce potom odhadli na 300 let.

„Kdo se podívá do očních důlků křišťálové lebky, tomu se odhalí budoucnost“!

Ačkoli původ křišťálových lebek zůstává neznámý, nepřesvědčivé důkazy, které o nich máme naznačují, že mohou mít svůj původ v prastaré tajemné civilizaci, existující téměř ještě před Mayskou epochou, která se vynořila někde v Asii, v kolébce prastaré civilizace a po staletí se neustále pohybovala od západu k východu. Ať už dávní Mayové, Aztékové a Toltékové, všechno to byly hluboce religiózní civilizace a jejich křišťálové lebky mohly být používány při rituálním uctívání nebo při obřadech. Je známo, že tyto civilizace ovládali velekněží a je velmi pravděpodobné, že tito kněží věřili, podle toho, co řekli svým věrným, že lebky v sobě ukrývají okultní síly, které by mohly být použity buď pro konání dobra nebo páchání zla – nebo dokonce ke způsobení smrti.

Psychotronici, kteří lebku zkoumali zjistili, že lebky vyzařují mocný tok energie podobného druhu jako například střed kruhového chrámu Stonehenge, vnímali živé jasnovidné vize a hluboké ovlivnění vlastního vědomí. Virgule, kyvadla a další nástroje byly v okolí lebky nepoužitelné, buďto se rozkmitaly a rozpadly, nebo silně rotovaly a nebylo možno dosáhnout jejich stabilizace. Divoce reagovala i kompasová střelka a objevovaly se poruchy některých elektronických přístrojů. Frank Dorland, klenotník a odborník na křišťál, tuto lebku 6 let zkoumal a ve své knize uvádí, že tato lebka: „…někdy mění barvu, někdy se zaplní mlhou, vydává prchavou vůni“ a zvláštní zvonivé zvuky, zobrazuje horstva, chrámy a řadu dalších objektů a jednou za několik minut ji obklopovala svatozář“.

„Lidská lebka je symbolem nezničitelné duše, odvěké touhy člověka po znovuzrození, je symbolem nebeské klenby, která představuje archív lidských vědomostí skrytých v modré barvě nebe“.

Vltavín, někdy známý také jako moldavit, je společně s českým granátem považován za nejcharakterističtější drahokam pro naši zemi. V historii byl považován za skleněné meteority, slzy prolévané kometami či úlomek Měsíce, který dopadl na Zem. Jeho speciální vlastnosti, původ opředený tajemstvím a velmi lokalizovaný výskyt jeho nalezišť z něj dělají světový unikát.

Pokud toužíte po kameni, který neprocestoval půl světa, než se dostal ke zručným zlatníkům, po kameni, který je „náš“, ale granáty vás neoslovují, je vltavín ten pravý drahokam právě pro vás.

V jižních Čechách vznikla krásná tradice spojená s vltavíny. Každý muž, který si chtěl vzít svou milou, jí musel k svatbě darovat vltavín. Vltavín byl vnímán jako důkaz citů, které muž k ženě chová. Vltavíny se stejně jako jiné kameny uchytily v léčitelství. Tam jim byl přiřazen kosmický význam. Umí prý v těle odhalit nemoc, která ještě nepropukla, a dokonce stimulovat tělo, aby se s nemocí samo vypořádalo.

Léčitelé k tomuto účelu často používají vltavínové kyvadlo. V psychické rovině dokáže prý vltavín posílit naši intuici a racionální náhled na naše okolí i sebe sama.

„Objev“ vltavínu a jeho záhadný původ

Jejich vznik je zahalen mnoha tajemstvími. Dnes je jako nejužívanější teorie přijímána ta, že vznikly následkem dopadu velkého meteoritu (případně komety) na pozemský povrch – při svém dopadu toto těleso „vyhodilo“ do vzduchu masy zemských povrchních vrstev (asi jako když vystříkne voda hladiny rybníka po vhození kamene). Tyto masy hornin a povrchních vrstev Země pak díky energii udělané dopadem meteoritu prolétávaly atmosférou – tím se zahřály na velmi vysokou teplotu, až nakonec došlo k přetavení ve sklovitou hmotu, a v této podobě došlo i k rozsevu v místě jejich dopadu.

Vltavíny (moldavity) náleží do skupiny tzv. tektitů, přírodních silně křemičitých skel jednotného a donedávna ne zrovna jasného původu. Slovo tektos pochází z řečtiny a znamená „tavený“. Název tektit tedy vyjadřuje sklovitou povahu těchto přírodních hmot. Tektity mají většinou černé až hnědé zbarvení a jsou neprůhledné. Výjimku tvoří v tomto směru zelené vltavíny (spolu s americkými Georgianity). Podobně jako i jiné tektity se i vltavíny vyznačují neobyčejným druhotně utvářeným povrchem, tzv. skulptací. Vltavíny představují zvláštní typ anorganické přírodniny.

Na rozdíl od většiny nerostů jsou na svých nalezištích vždy izolovány od matečné horniny a jsou také vzdáleny od místa, kde vznikly. Bývají nacházeny na druhotných lokalitách a jen nepřímo a zvolna se dobíráme způsobu jejich vzniku.

Vltavíny poprvé popsal roku 1787 J. Mayer. Prvním nalezištěm byl Týn nad Vltavou (německy tehdy Moldau Tein). Moldavity či vltavíny dostaly jméno podle řeky Vltavy, protože z jejích nánosů u Týna nad Vltavou pocházely první nálezy. Tektity se nikdy nenacházejí samostatně, ale pokaždé ve skupinkách více či méně početných. Vltavíny mohou být přítomné pouze v mladších sedimentech, kam se dostaly přeplavením, ve starších však nikoliv, ledaže by tam byly zavlečeny třeba během kopání studní nebo během důlních prací.

Nejstarší archeologické nálezy opracovaných vltavínů pocházejí ze starší doby kamenné. Až v 18. století se začal vltavín používat jako ozdobný kámen, a i přes drobné přestávky je vyhledávaným šperkovým kamenem dodnes. O tektitech se poprvé zmínil v Číně roku 950 Lin Sun. V tomto období panovala v Číně dynastie Ťiang. Na čínském poloostrově Lej-non-pan-talo nacházeli místní obyvatelé zvláštní kameny černé barvy, těmto kamenům říkali Lei-gong-no, což znamená černé kameny. Skla podobného vzhledu nacházeli obyvatelé i na jiných místech světa a v roce 1900 vymyslel jejich souhrnné označení profesor E. F. Suess – začal je nazývat tektity.

Vltavín je kamenem duchovního růstu, hledání a uzdravování
Vltavín ovlivňuje a uvádí do harmonizace především srdeční čakru a čelní čakru, používá se k posílení hledání vlastní cesty. Patří mezi kameny intenzivní frekvence a vysokých vibrací. Ve starověku byl považován za mystický kámen, který může dopomoci ke štěstí a ke splnění přání. Považuje se za „kámen“ Svatého grálu (pohár nebo nádoba, ze který údajně pil Ježíš Kristus při poslední večeři). Mezi účinky vltavínu patří podpora psychické ochrany, potlačení negativní energie a slouží i jako meditační krystal. Vltavíny je třeba jednou za čas očistit, a to tak, že jej opláchneme ve vlažné vodě a necháme nabít na slunci či za úplňku. Tím vltavíny získají novou pozitivní energii a budou nám moci nadále dobře sloužit.

Vltavín ve Feng Shui využívá energii dřeva, energii růstu, rozvoje, nových začátků, výživy a zdraví. Pomáhá zvýšit vitalitu a přináší hojnost. Kousek vltavínu je vhodný do každé místnosti, kde se jí, do pokoje malého dítěte nebo tam, kde začíná nový projekt. Energie dřeva je tradičně spojována s východní a jihovýchodní částí místnosti, bytu nebo domu. Upevňuje rodinu, prosperitu a hojnost.

Nejbohatší lokality vltavínů se nacházejí v okolí Českých Budějovic
„Odhaduje se, že celkový počet všech spadlých vltavínů je 20 milionů kusů o celkové hmotnosti přibližně 275 tun, a kdyby se podařilo všechny spojit do jednoho, vydalo by to na kouli o průměru 14 metrů (jiný pramen uvádí krychli o straně 11 metrů)“.

BESEDNICE – Naleziště leží 25 km jižně od Českých Budějovic na úpatí Slepičích hor. Popsáno bylo po nálezu jediného vltavínu již v roce 1943, prakticky ale bylo objeveno panem Rudolfem Píšou v roce 1965. Besednické vltavíny jsou uloženy ve štěrkopíscích a mají svou charakteristickou a krásnou skulptaci, proto se také tomuto nalezišti přezdívá „Ježkovna“. Besednické vltavíny se řadí k nejkrásnějším ze všech. Mají velmi výraznou skulptaci, krásnou zelenou barvu a matný lesk.

DOBRKOVSKÁ LHOTKA – Malá vesnička s nemalými nálezy vltavínů – to je Dobrkovská Lhotka, která leží asi 30 km jižně od Českých Budějovic. Na tomto území se nachází několik hledači oblíbených lokalit. Mezi tu největší bezpochyby patří naleziště zvané „Zatáčka“ (nebo také Bažiny). Toto místo bylo výrazně poničeno nelegální těžbou, k tomu dopomohlo i velké množství vody, která je pro území typická. Naleziště je v současnosti téměř kompletně vytěžené a také zrekultivované. Pro toto naleziště jsou typické větší vltavíny s jemnou skulptací (průměr kolem 10 gramů, ale i daleko větší kusy).

Největší sbírka vltavínů je umístěna v Národním muzeu v Praze, další menší sbírky je možné zhlédnout v Moravském zemském muzeu v Brně, v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, v Českém Krumlově, v lokálním muzeu v Týně nad Vltavou či v muzeu v Třebíči, kde je také několik vltavínů. Mnohé z nich jsou ale umístěny v soukromých sbírkách po celém světě.

Největší známý nalezený vltavín na našem území byl objeven u Slavic a váží 265,5 gramu. Průměrná hmotnost českého vltavínu je však pouze 6,7 gramu a u vltavínů objevených na Moravě je průměrná hmotnost rovna 13,5 gramu.

Dodnes lidé věří, že kámen propouštějící magické světlo připomínající svět pod vodní hladinou má jakousi mystickou sílu. Právě proto údajně nosil jeden vltavín stále v kapse Winston Churchill a papež Jan Pavel II. z nich měl dokonce celý růženec. Švýcarská vláda věnovala britské královně Alžbětě II. k desátému výročí její korunovace šperk, ve kterém je přírodní vltavín oválného tvaru zasazen do platiny spolu s diamantem a černými perlami. Vltavín asi nikdy nedosáhne stejné finanční hodnoty jako třeba zlato, síla tohoto kamene je v jeho jedinečnosti a originalitě, v interakci s jeho nálezcem. Tenhle kámen nevypráví krvavou historii hamižnosti a destrukce celých národů. Na rozdíl od ostatních, vltavín lásku bere i dává…Vltavíny jsou v(d)ěčné.

„Je nutné zvyšovat svůj duchovní, psychický a energetický potenciál, který bude sloužit spolehlivým ochranným štítem proti mocným Kosmickým paprskům v nastávajícím období změn“.

Legendy z východní Asie a Tibetu vypráví o tajemném kameni „Čintámaní“, který byl v dávných časech přivezen na Zemi ohnivým hvězdným koněm Lung-tao ze souhvězdí Orion. Jiná verze této legendy hovoří o původu kamene Čintámaní ze Síria. V sanskrtu je pojem Čintámaní překládán jako „božský kámen měnící vědomí“. Jedná se o složeninu o dvou prvcích: čintá – s významem, myšlenka, přání, touha, starost, péče a mani – klenot, cennost. Dohromady tedy „klenot přání“, „klenot myšlenek“ apod. Můžete se setkat s názvy Cintamani, Cintanami, Čintámaní, Čintamani atd. – jedná se o totéž.

Podle původní tibetské legendy byly části kamene Čintámaní rozmístěny na některých místech Země a ta se v pozdějších časech stala rozvinutými centry vývoje lidské civilizace. Jeden z úlomků vlastnil atlantský císař Tazlavoo, který proslul svými nadlidskými schopnostmi a byl považován za posla bohů, jiný je uložen v Tibetu a jeho střežení bylo hlavním úkolem dalajlámů, další kus byl původně umístěn v Kašmíru a pověst vypráví, že jej s sebou odnesli Hebrejové do Palestiny. Konečně poslední z Čintámaní má být dosud uložen ve středu Evropy.

Říkalo se, že byl vyřezán z minerálu černé barvy s blýskavými pruhy a původně vypadal jako mnohostěn. Zároveň se vypráví, že se nejedná o obyčejný kámen. Vědci by nebyli schopni plně ho prozkoumat, protože v časoprostoru, vnímaném lidmi, existuje pouze z části. Kámen je symbolem krystalizovaného duchovního ohně, pozitivních vlastností ducha – trpělivosti, odvahy, laskavosti, věrnosti, lásky atd.

V energetickém a duchovním prostředí Síria se nachází domov „Velkých učitelů“ našeho lidstva

Sírius se nachází v souhvězdí Canis Major, které je také známé jako souhvězdí „Velkého Psa“. Tato hvězda je více jak 20x zářivější než naše Slunce a je také 2x hmotnější. V noční době je Sírius nejjasnější hvězdou na obloze a jeho bílo namodralá záře byla sledována našimi předky od samotného úsvitu času lidské civilizace. Není tedy divu, že Sírius byl ctěn prakticky všemi civilizacemi. Artefakty starověkých civilizací vypovídají o tom, že Sírius měl obrovský význam v astronomii, mytologii i okultismu. Mysterijní školy o Síriu hovořily jako o „hvězdě za hvězdou“. Narážely tak na zvláštní energetické a zřejmě i duchovně evoluční spojení mezi naším Sluncem a Síriem. Pokud je sluneční záření a teplo Slunce odpovědné za udržení živého fyzického světa na naší planetě, pak Sírius byl vždy považován za patrona a mentora duchovního světa všech živých forem uvnitř naší sluneční soustavy. Jeho světlo bylo považováno za „duchovní světlo“ na rozdíl od světla Slunce, které osvětluje fyzický svět, který byl a je považován za prostředí „velké iluze“

Kámen Čintamani je v současné době největším vibračním kamenem působícím na Zemi

„Nechme na nás kameny působit, jsou našimi průvodci životem a transformací. Propojují nás s energií, která proudí na matku Zemi z Galaktického centra a Světelné rady, kde se nacházejí všichni mistři a učitelé“.

Naše spojení s energiemi Země lze názorně předvést na léčivých schopnostech kamenů. Každý minerál má svou jedinečnou molekulární vibraci, která dokáže ovlivnit a zesílit energetické vibrace čaker. Jakmile se duchovní tělo uzdraví, fyzické tělo se s tímto zdravím a rovnováhou musí sladit. Pro mnoho lidí disponují krystaly silou, která spouští samouzdravovací schopnost těla navzdory tomu, že se věda k tomu staví skepticky.

Kámen Čintamani vznikl po dopadu těles z Vesmíru na Zemi z hvězdného systému Síria, po explozi planety v tomto souhvězdí. Jedná se o kámen bez hranic a bez omezení. Díky tomu účinkuje mimořádně rychle a s obrovskou silou. Pomáhá pravdě, odráží jednotlivé lidské vlastnosti a nemilosrdně odhaluje trhliny. Umožňuje důkladné a do hloubky jdoucí léčení duše. Také pomáhá při cestách do minulých životů, kde dokáže vyléčit „hnisající“ emoce a traumata, jejichž vliv přetrvává až do současnosti. Je to silně ochranný kámen vytvářející štít proti všemu negativnímu. Pohlcuje negativní energii z okolního prostředí a ve chvílích, kdy je to třeba, dokáže posilovat svého nositele. Přináší pomoc vysoce citlivým lidem.

LÉČEBNÉ VYUŽITÍ – Největším darem je možnost vhledu do příčin nerovnováhy. Napomáhá strávit vše, co je těžko přijatelné. Současně usnadňuje i fyzické trávení. Zbavuje organismus toxických látek, odstraňuje bloky a napětí jak ve fyzickém, tak i v jemnohmotném vyšším těle. Snižuje bolest při artritidě, problémech s klouby, křečích a zraněních. Má vynikající vliv na krevní oběh.

Buďte si vědomi toho, že Cintamani zvětšují a odhalují jakoukoli temnotu ve vás!

Před tímto kamenem nelze nic zatajit! Tím, že umí nabídnout způsob, jak se zbavit všech destruktivních a oslabujících vlastností, nás podněcuje k dalšímu růstu a během celého procesu nám poskytuje stabilní podporu. Pro mnoho lidí může být příliš velká síla kamene nezvládnutelná a raději by měli dát přednost jemněji působícím kamenům. Mimořádně účinným pomocníkem je pro terapeuty a poradce, neboť není pouze nástrojem umožňujícím proniknout k jádru problémů, ale rovněž kamenem schopným odebírat energie, které v důsledku těchto problémů vznikají.

Kámen Cintamani zesiluje to, co v člověku dominuje! Vynáší na povrch narušenou rovnováhu a stinné vlastnosti. Zvýrazňuje veškeré negativní energie, které lze díky tomu plně prozkoumat a poté odstranit. Vaše sny mohou začít být živé a intenzivní a nemusíte z toho dobře spát, pokud budete mít kameny u postele, nebo je budete mít blízko místa, kde odpočíváte.

Podle některých zdrojů je velmi nebezpečné nosit kámen, který vydává vibrace Temnoty…

Masatoshi Takeshita (japonský alternativní spisovatel a terapeut) se vyjádřil k závažnému problému, který probíhá již několik let. V čem spočívá? Našla se spousta lidí, kteří začali tyto kameny zakopávat do země na důležitých energetických místech tak, aby kameny tvořily tvar květu života, tedy pravidelnou mřížku. Masatoshi o problému píše takto: „Dostal jsem fotku kamenů Cintamani. Každý kámen emituje velmi špatné vibrace, vibrace absolutní temnoty. Proč se lidé domnívají, že kámen emitující vibrace Temnoty, naplněný tak destruktivní energií je „svatým kamenem“? Toto je první otázka, kterou si kladu. A mám další otázku: Proč explodovala planeta, odkud pocházejí kameny Cintamani? To je důvod, proč vždy varuji: Držte se dál od temnoty. Zdá se však, že mnoho lidí, kteří se nazývají „pracovníky a válečníky světla“, je v důsledku toho chytře navedeno k tomu, aby pomohli temnotě.

Existuje mnoho různých krásných způsobů, jak můžeme změnit naše životy a tento svět. Můžete provádět trvalé změny ve prospěch všech. Nepotřebujete na to kámen, nebo něco jiného. Jste krásná silná milující lidská bytost. Zapomněli jsme, jakou moc máme sami o sobě! Kdybychom se jen více milovali, věděli bychom to.

Při výběru léčivých kamenů věřte srdci a své vlastní intuici

Nejvhodnější způsob výběru je podle vlastní intuice. Kámen, který Vás osloví jako první, často bývá ten správný. Kameny si totiž vždy hledají své budoucí majitele a ne naopak. Proto si v podstatě nevybíráte kámen Vy, ale on si vybírá Vás! Něčím nepopsatelným člověka podvědomě přitahuje, protože tajemství, která jsou v minerálech ukryta, nebyla dosud zcela odhalena. Věřme tedy svému srdci a své intuici. Rozum nechme stranou!

Zprávy (vibrace) od léčivých kamenů jsou jemné a chce to více nastražit „uši vnímavosti“. Postupně budete tuto energii vnímat podobně silně a samozřejmě, jako třeba vodu v dlani. Čím více dáte léčivým kamenům prostor a otevřete jim cestu do svého nitra, tím více vám budou pomáhat. Říká se, že léčivé kameny ve Vás odkrývají to nejlepší, co ve vás dřímá, ukazují vaše pravé já bez ega a bez povrchních „masek“. Mějte je za své přátele a pomocníky a děkujte jim za jejich pomoc a vedení. Oni vaši vděčnost „uslyší“.

Již od dávných časů lákalo člověka tajemství vzniku „Slunečního kamene, jantaru“. Jeho vznik popisují již staré legendy. Snad tou nejstarší je legenda o Faethónovi, známá z metamorfóz římského básníka Publia Ovidia Nasona z 1. století př.n.l., ve které se píše: „Faethón si vzal do hlavy řídit vůz svého otce. Neudržel však koně plivající oheň a hrozilo nebezpečí, že Země bude zahubena v plamenech. Rozhněvaný Zeus probodl Faethóna blesky a jeho tělo hodil do řeky. Matka a sestry oplakávaly smrt Faethóna tak dlouho, až zarostly do země a proměnily se ve stromy. Nepřestaly plakat, ronily dále slzy a ty se měnily v jantar…“.

Je považován za drahokam, i když není minerálem v pravém slova smyslu

Starověká literatura obsahuje několik imaginativních vysvětlení původu této atraktivní suroviny. Sofokles říká, že jsou to zkamenělé slzy mýtického ptáka z Indie, truchlícího za jedním ze zesnulých Argonautů, Demostatus se domnívá, že jde o ztvrdlou moč rysů a Nicias tvrdí, že jantar vzniká působením paprsků zapadajícího slunce na půdu. Plinius starší však cituje i názory, které jsou mnohem blíže skutečnosti: „Jantar se vytváří z dřeně vytékající ze stromů z rodu borovicovitých, …naši praotcové byli téhož názoru, a proto mu dali jméno succinum (z lat. slova sucus – šťáva)“.

Jantar začal vznikat v prehistorických dobách, a to zhruba před 50 miliony let, nejčastěji se však nacházejí kousky staré 25 až 40 milionů let. V severní Evropě v těchto časech díky náhlé subtropické klimatické změně byly vytvořeny podmínky ideální pro růst jehličnanů. Okolní teplota a vlhkost stouply. Stromy tak díky vysoké teplotě vytvářely nadměrné sekrece pryskyřic. Stromy přirozeně produkují pryskyřici jako ochranu proti nemocem a napadení hmyzem, nebo když mají poškozenou kůru nebo již byly napadeny kůrovci a podobným hmyzem. Velké výrony pryskyřice vznikaly při větších poškozeních (ulomení větve, zlomení celého stromu) při bouřkách a silném větru. Z těchto pryskyřic se pak odpařily těkavé terpeny, což mělo za následek jejich rychlé ztvrdnutí. V době povodní a dešťů se tyto ztvrdlé pryskyřice odlouply a spolu s lesní půdou se odplavily do potoků, řek a moří. Než se však z pryskyřice stal jantar, musela projít různými formami transformace. Jedná se o procesy polymerace, oxidace, izomerizace, kvašení a konečný proces zrání v alkalické zemině.

Nejbohatší ložiska jantaru se nacházejí v oblasti Baltského moře

Jantar se nalézá v podobě hrudek kapkovitého tvaru s hrubým, kůře podobným povrchem, v podobě valounků, krápníků, hlíz a zrn v náplavech a v usazených horninách. Největší nalezené exempláře dosahovaly rozměrů lidské hlavy a váhy přibližně 10 kg. Největší naleziště jantaru v Evropě a na světě vůbec je na jižním pobřeží Baltského moře. Významná naleziště jantaru se objevují také v Rumunsku, na Sicílii, Madagaskaru, v Itálii, Japonsku, Myanmaru, Mexiku a Kanadě a všude tam, kde byly podobné podmínky vzniku. Nejstarší nálezy pocházejí ze Sibiře, Mongolska a Číny. Specifické jantary jsou k nalezení v Dominikánské republice, kde se vyskytují i ojedinělé jantary s nádechem modré barvy. Na našem území lze jantar najít v Bílých Karpatech, na severní Moravě a Šluknovsku.

Co se týče barev, asi nejznámější zabarvení jantaru je medové s lehkým oranžovým nádechem, existuje ale celá škála barev – jako je máslová, koňaková, červená, zelená, ale i černá. Nejvzácnější a nejcennější je modrý jantar.

Víra v léčitelské kvality jantaru se objevovala od nepaměti

Jantar byl v průběhu historie symbolem všeho od božské síly, přes přírodní živly až po zvířecí duchy. Kromě slunce a světla byl jantar bytostně spjat i s vodou. Podle učení Feng Shui využívá jantar energii vodního živlu, která má regenerační a očistné účinky. I baltská mytologie jantar zmiňuje ve vícero legendách, v nichž figurují moře a jeho božstva. V asijských zemích byl zhmotněním „duše tygra“ a měl dodávat odvahu. Podobně i skandinávští vikingové u sebe nosili drobné amulety s podobiznami divokých zvířat, jejichž sílu a schopnosti toužili sami získat.

Jantar nám pomáhá svou září překonat všechny překážky, které stojí v cestě životem. Zahání smutek, deprese a beznaděj. Probouzí v nás touhu žít a těšit se z malých radostí. Je možné jej využít na všech čakrách nebo oblastech těla, kde nás obtěžuje tlak, napětí, bolest nebo jiné zdravotní potíže. Nejúčinnější je však na čakře Solar plexu. Tam ovlivňuje celkový zdravotní stav organismu. Obzvlášť pozitivně působí na hormonální a trávicí systém. Zajímavostí je v některých oblastech tradice vkládání jantaru na noc do vína, které se ráno pije na lačno po doušcích, a tím podporuje trávení a vyrovnává hladinu žaludečních šťáv. Uzdravuje rovněž žaludek, slezinu, ledviny, játra, žlučník a močový měchýř. Jantarová voda se používá při kožních potížích, vyrážkách, ekzémech a alergiích.

Jantar ubírá tíhu velkým břemenům a pomáhá najít štěstí v těžkých situacích. Chrání před uhranutím, před „zlým pohledem“. Slouží jako ochranný štít při léčení, protože od nás odráží negativní energii jiných lidí. Používá se při zpracování minulých životů. Jantar přináší do života stabilitu, ale současně podporuje spojení s tím, po čem toužíme, a pohání nás k naplnění tužeb. Tomu, kdo jej nosí, dává jantar moudrost, rozvážnost a trpělivost. Pomáhá se žalem, ztrátou, strachem a obavou.

Jantar je velmi populární mezi maminkami. Nosí jej v době těhotenství, jelikož věří, že jantar chrání matku i miminko. Kupují ho také pro své děti v době, kdy ratolestem rostou první zoubky, korálky mají tišit bolest, srážet zvýšenou teplotu a celkově dítě zklidnit. Kvůli velikosti korálků je třeba dbát zvýšené opatrnosti při výrobě a pak i nošení takových doplňků. Jelikož je jantar citlivý na pot a kosmetické prostředky, neměli bychom jej trvale nosit přímo na těle. Čistíme krátce pod proudem vlažné vody. Pro jeho velkou citlivost na teplo a sluneční paprsky jej nabíjíme jen na nepřímém slunci.

Tajemství Jantarové komnaty – Na konci 2. světové války byla odcizena a nikdy se nenašla!

Jantarová komnata vznikla v letech 1701-1713 podle náčrtů architekta a sochaře Andrease Schlütera. Úmysl nechat si vyložit komnatu jantarem vzešel od pruského krále Fridricha I. Na vytvoření jantarových panelů pracovali největší odborníci na opracování „slunečního kamene“. Dánský král Frederik IV. doporučil Fridrichovi I. umělce Gottfrieda Wolframa, který skutečně dostal zakázku na instalaci Jantarové komnaty do königsbergského (berlínského) zámku, ovšem díky neshodám s královským stavitelem o tuto velmi výhodnou zakázku přišel. Po něm na Jantarové komnatě pracovali Gottfried Turow a Ernest Schacht z Danzigu (dnes Gdaňsk). Těmto odborníkům trvalo celých následujících 10 let, než Jantarovou komnatu zcela dokončili. Fridrich I. za tento skvost zaplatil ze státní pokladny 30 000 říšských tolarů.

Podle odhadů byla komnata složena z 4,5 tuny jantaru různé velikosti. Tisíce kousků barevného jantaru bylo umělecky poskládáno a připevněno na dřevěné panely. Po zhotovení byla komnata umístěna do „Tabákového kolegia“, komnaty, která se stala světovou raritou. Časem se komnata dočkala ještě několika doplnění a úprav. Její krása však postupně bledla – jednak kvůli teplotním rozdílům v průběhu roku a také v důsledku nedostatečné péče a neodborných zásahů. Největší ránu jí však zasadila 2.světová válka. Než se fronta přiblížila až k Petrohradu, podařilo se většinu památek z Kateřinského paláce evakuovat – nikoliv však Jantarovou komnatu. Jednak nikdo nevěřil, že by se Němci mohli dostat tak daleko, ale především panovala obava z nenávratného poškození jednotlivých panelů. Nicméně nacisté Carské Selo nakonec obsadili. Vybavení Jantarové komnaty kurátoři na poslední chvíli ukryli do méně nápadné místnosti a panely zamaskovali vrstvami látek a čalounění. Němci však poklad objevili a přivlastnili si jej. Existuje mnoho tezí o tom, kde je poklad ukrytý, ale je to spíše téma pro hledače než pro historiky a skutečné umělce.

Jantarovou komnatu však můžete navštívit. Jedná se sice o repliku, ale mimořádně kvalitně vyrobenou, takže běžného návštěvníka ohromí stejně, jako kdyby byla skutečná. Komnata se nachází ve městě Puškin jižně od Petrohradu.