Velikonoce, Provoda a rovnodennost aneb svátky Jarilo

Jarní rovnodennost je nedílnou součástí jarního veselí. Tento prastarý obyčej velebení tepla a vítězství sluneční záře na severní polokouli přežil nejen christianizaci, ale i éru komunismu. Ačkoliv jsou dnes Velikonoce vnímány primárně jako křesťanský svátek, většina rituálů s nimi spojených má kořeny v dobách dávno před příchodem prvních věrozvěstů.

Jarní svátky se v mnoha částech slovanského světa nazývaly Jare či Jarylo, což odkazuje na boha Jarila. Jméno tohoto mladého syna Perunova se nám dochovalo v několika vzácných kronikách. Na našem území se sice mnoho přímých zápisů slovanských předkřesťanských rituálů nenašlo – především kvůli ničení klášterních knihoven v dobách husitských válek – v jiných částech Evropy však jarní slavnosti dokládá hned několik významných spisů.

Klíčovým pramenem je zpráva voroněžského biskupa Tichona Zadonského z roku 1765. Ten popsal bujaré a církví často označované za „nemravné“ slavnosti k poctě boha Jarila. Ty se konaly těsně po Velikonocích, v období tzv. Provody (první neděle po Velikonočním pondělí). Biskup se tyto oslavy snažil zakázat, čímž paradoxně zachoval jejich popis pro historii.

O mladém válečníkovi s velkým zlatým štítem, který daruje jaro, píše zase Helmold z Bosau, saský kněz, jenž se soustředil na polabské a pobaltské Slovany. Tuto bytost nazývá Gerovitem (Jarovítem). Jeho existenci potvrzuje i mnich Herbord v životopise biskupa Otty Bamberského. Popisuje událost z roku 1128 ve městě Wolgast (slovansky Hologost) v Předním Pomořansku. Tehdy kněz Ulrich vstoupil do dřevěného chrámu zasvěceného právě Gerovítovi a zmocnil se tam nevídaně velkého zlatého štítu.

Další doklady o uctívání mladíka přijíždějícího na bílém koni, se zeleným věncem na hlavě a zlatým klíčem v ruce, nacházíme v lidových písních napříč slovanským prostorem. V Bělorusku se dodnes zpívá o tom, jak Jarilo „vláčel se po celém světě, poli žito rodil a lidem děti plodil“.

V Chorvatsku pak postava Jarila splynula se „Zeleným Jiřím“ (Zeleni Jure), kterému lidé v písních přímo slibují dary za to, že přinesl jaro:

„Prošel tu, prošel, Zelený Jiří, nese nám, nese kytici kvítí, nové jaro, mladé léto! Dajte mu, dajte, jaja i pogače!“ (Dejte mu, dejte, vejce a koláče!)

Právě v tomto volání po darech pro posla jara nacházíme kořeny tradice malování kraslic. Vejce totiž nebylo jen potravinou, ale magickým symbolem plodnosti a vesmírné energie. Na slovanském území se barvilo převážně na rudo – tato barva symbolizovala krev kolující v žilách, životní sílu a jarní mízu v rostlinách. Nabarvit vejce na rudo znamenalo „nabít“ ho energií, která měla zajistit prosperitu celého hospodářství.

V době christianizace se však ukázalo jako nemožné tyto hluboce zakořeněné zvyky zakázat. Církev proto zvolila metodu interpretatio christiana neboli vložení nového, křesťanského významu do starých symbolů. Rudá barva na vejcích, dříve oslavující Jarilovu jarní sílu, tak začala nově připomínat krev prolitou Kristem na kříži.

Jedna z legend vypráví o Marii Magdaléně, které u Kristova hrobu v košíku zázračně zčervenala vejce jako důkaz jeho božství. Zatímco původní kraslice nesly geometrické solární symboly (hvězdy, spirály či kolovraty), církev začala podporovat rostlinné motivy, kříže a náboženské nápisy jako Alleluia či kristův monogram.

Většina historiků se shoduje, že i samotný bůh Jarilo nakonec v lidových legendách „splynul“ se svatým Jiřím. Odtud zřejmě pramení i známé pořekadlo: „Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři.“ Jiřího svátek připadá na 24. dubna, kdy vrcholily původní jarilovské slavnosti otevírání země zlatým klíčem.

##PRODUCT-WIDGETS-43799##

Také šlehání pomlázkou má fascinující pozadí. Pruty z vrby či jalovce jsou první, ve kterých na jaře začne proudit míza. Šlehání dívek čerstvým šlahounem nebylo bráno jako akt násilí, ale jako rituální předání životní síly z rostliny na člověka. Dívka měla díky tomu zůstat zdravá a „čerstvá“. Na podobném principu fungovalo i polévání vodou, které dodnes známe například z Polska jako Lany Poniedziałek.

Zajímavé je, že i anglické označení Velikonoc – Easter – ukrývá pohanskou ozvěnu. Je odvozeno od jména germánské bohyně úsvitu a jara Eostre (německy Ostara). O její existenci píše už mnich Beda Ctihodný v 8. století. Béda uvádí, že měsíc duben se v staré angličtině nazýval Eosturmonath. Vysvětluje, že toto jméno získal podle bohyně Eostre, které byly v tomto měsíci vzdávány pocty a přinášeny oběti. Křesťanské Velikonoce jsou dodnes pohyblivým svátkem právě proto, že se jejich datum odvozuje od prvního jarního úplňku po rovnodennosti – tedy od okamžiku, kdy světlo začíná vítězit nad tmou.

Ač Germáni oslavovali Eostre a Slované Jarila, v jádru dělaly obě postavy totéž: ukončovaly vládu zimy a přinášely nový život.

Velikonoce jsou zkrátka fascinujícím koktejlem víry, mýtů a astronomie. Pod nánosem staletí v nich stále pulzuje krev našich předků, jejich strach ze zimy i nekonečná úcta k slunci. A tak, i když se svět kolem nás mění, ten základní rituál zůstává: oslava nového začátku.

Krásné a požehnané svátky jara přejeme všem čtenářům!