Jak slavili Dušičky staří Slované?

Podzimní přechod z října do listopadu otevírá bránu mezi světem živých a mrtvých.  Zatímco u Keltů známe svátek Samhain, staroslovanští předkové měli svůj vlastní čas pro setkání se světem zemřelých: Den Návy (též nazývaný Dědy, Dziady nebo podzimní Rusalčin velikden). Podle starých slovanských představ se v tuto dobu stírá hranice mezi světem živých a mrtvých, které vládl bůh Veles. Brány potom zůstaly až do prvního kohoutího zakokrhání rozevřeny dokořán. Duše mrtvých bloudily světem živých a hledaly své dřívější pozemské příbytky. Proto bylo tradicí zapalovat ohně a svíce. Svíce za okny domů vložené do vydlabaných řep ukazovala mrtvým správnou cestu. Ohně zapalované na křižovatkách a místech, kde byl pohřben člověk, který zemřel násilnou smrtí, zase chránily živé před zlými duchy a nechtěnými navrátilci do světa živých. Oheň zároveň vnímali jako očistný symbol. Před příchodem křesťanství se místo pouhého plaménku svíce, dokonce zapaloval na slovanských hrobech velký oheň.

Co znamená výraz „Náv“(Náva)?
Slovo Náv označovalo slovanské podsvětí– říši, kam odcházely duše zemřelých předků. Vládcem tohoto podsvětí byl bůh Veles, ochránce stád, magie a mrtvých, který stál v protikladu k nebeskému hromovládci Perunovi. Staří Slované věřili, že v lidských bytostech existuje více jak jeden prvek duše či ducha. V lidovém pojetí se rozlišovaly zejména dvě formy: Duše Já - myšlenky, vědomí, které sídlí v hlavě a Duše života - dech životní síly, který sídlí v srdci nebo břiše. Jedna z těchto duší byla reinkarnována díky tzv. nebeskému okraji nebo Stromu předků a vrací se do světa znovuzrozena v jiné podobě. Zatímco druhá duše putuje jako stín do podsvětí a zde se setkává se všemi předky. 

Jak slavívali Slované Den Návy?

Na rozdíl od dnešního tichého vzpomínání na hřbitově byla slavnost Návy plná jídla, pití a živých rituálů. Pozůstalí připravovali tradiční pokrmy (kaše, chléb, med, maso, placky). Část jídla a pití se vždy odlila nebo odložila na zem či ke koutu stolu pro přicházející duše. Věřilo se, že předkové zasedají ke stolu společně s rodinou. Případné upadnutí jídla na zem se nesmělo zvedat – patřilo už duchům. Při jídle jsou všichni zamlklí a tiší. Každé zavanutí větru, zašelestění suchého listí, zjev noční babočky - pokládá se za neklamné znamení příchodu dědů. 

"Svatí dědové, zveme vás, svatí dědové, pojďte k nám jísti vše, co Bůh dal, co já vám obětuji, čímkoli chata bohatá. Svatí dědové, prosím vás, pojďte, leťte k nám". 

Oheň jako průvodce a teplo -  Zahořely obřadní vatry na mohylách, hradištích i křižovatkách cest, aby zbloudilým duším ukázaly cestu a zahřály je na jejich pouti. 

Očista a pocta - Před samotnou hostinou se domy i těla čistily – často se připravovala parní lázeň (obdoba sauny), ve které se nechávala voda a koště i pro samotné předky, aby se po dlouhé cestě ze zásvětí mohli očistit.

I když dnes místo hojných hostin zapalujeme svíčky a nosíme na hroby věnce, podstata zůstává stejná – zastavit se, vzpomenout na ty, kteří tu byli před námi, a projevit jim úctu.