Jak chutná mamutí maso? Když lidé jedli pravěká zvířata z permafrostu
Představa konzumace masa tvorů, kteří vyhynuli před tisíci lety, působí na první pohled jako námět ze sci-fi literatury nebo bizarní městská legenda. Ve skutečnosti však dějiny 20. století zaznamenaly celou řadu doložených případů, kdy lidé požili svalovinu pleistocenní fauny zakonzervované v sibiřském a aljašském permafrostu. Tyto události sahají od zoufalého boje o holé přežití v sovětských táborech nucených prací až po vědeckou zvědavost polárních badatelů a paleontologů.
Sibiřský Gulag: Hlad silnější než tisíciletá hniloba
Nejtemnější kapitola konzumace prehistorických zvířat se odehrála v sovětských nápravně-pracovních táborech (Gulag) v severovýchodním Rusku. Během 30. až 50. let 20. století stovky tisíc vězňů v oblastech Kolymy a Norilska prováděly rozsáhlou povrchovou i podzemní těžbu zlata, cínu a uhlí. Těžební proces vyžadoval odstraňování masivních vrstev věčně zmrzlé půdy. K narušení permafrostu se používaly parní kotle, zatloukání dutých trubek s vroucí párou a pálení mohutných ohňů na zmrzlé hornině.
Při těchto výkopech dělníci opakovaně naráželi na dokonale zakonzervovaná těla mamutů, fosilních ryb, obojživelníků a pleistocenních kopytníků. Vzhledem k chronickému podvýživovému stavu, v němž vězni přežívali při arktických mrazech o přídělu několika set gramů chleba, se prehistorická zvířata stávala okamžitým zdrojem bílkovin.
Fakt dokládá i spisovatel Alexandr Solženicyn v předmluvě svého díla Souostroví Gulag. Odvolává se na zprávu z vědeckého věstníku Akademie věd SSSR Priroda (č. 6, 1949), kde se popisoval nález podzemní ledové čočky v údolí Kolymy s neporušenou prastarou faunou. Zatímco cenzurovaný tisk akademicky konstatoval, že přítomní nálezci led rozbili a živočichy na místě snědli, Solženicyn poukázal na surovou podstatu události: zubožení trestanci neváhali pozřít desítky tisíc let staré organické zbytky, aby oddálili smrt hladem.
Podobné svědectví zanechala besarabská šlechtična a statkářka Eufrosinija Kersnovská, která prošla těžkými lágry v Norilsku. Na dotazy ohledně požívání vykopaných těl z permafrostu odpověděla věcným popisem: maso bylo poživatelné, ale kvůli extrémnímu vysušení mrazem a přítomnosti rašelinných usazenin bylo nutné ho v kotlících vařit mnohonásobně déle než běžné hovězí maso, přičemž si stále uchovávalo specifický zápach bahna.
Aljašský bizon „Blue Babe“: Paleontologická hostina (1984)
Zcela opačný kontext představuje vědecky zdokumentovaná událost z Fairbanks na Aljašce. V červenci 1979 objevili zlatokopové pomocí hydraulických vodních trysek na potoce Pearl Creek tělo samce stepního bizona (Bison priscus). Zvíře, pojmenované Blue Babe kvůli namodralému nátěru fosfátového minerálu vivianitu na kůži, zahynulo před zhruba 36 000 lety po útoku pleistocenního lva.
Nález byl okamžitě hluboce zamražen a převezen do laboratoří University of Alaska. Paleontolog R. Dale Guthrie strávil několik let výzkumem tkání, datováním a přípravou těla pro muzejní expozici. Dne 6. dubna 1984, na oslavu dokončení preparace finským taxidermistou Eirikem Granqvistem, tým oddělil malý segment nezkaženého krčního svalu. Maso bylo nakrájeno a uvařeno se zeleninou, česnekem a bílým vínem jako guláš. Guthrie ve své monografii Frozen Fauna of the Mammoth Steppe (1990) uvedl, že svalovina byla tuhá, ale měla příjemnou zemitou chuť připomínající směs hovězího masa a hub, a nikdo ze stolovníků neutrpěl zažívací potíže.
Žarkovův mamut a televizní kamery (2000)
S moderní dokumentární technikou pronikla konzumace permafrostového masa na televizní obrazovky. V roce 1997 nalezli kočovníci na sibiřském poloostrově Tajmyr pozůstatky dospělého mamuta srstnatého starého přes 20 000 let (tzv. Žarkovův mamut). Tým pod vedením polárníka Bernarda Buiguese vyzvedl z permafrostu celý třiadvacetitunový blok ledu a převezl jej do ledové jeskyně v Chatanze. Událost dokumentovala stanice Discovery Channel ve speciálu Raising the Mammoth (2000).
Před kamerami a přítomnými novináři ochutnal malý vzorek tkáně přední ruský odborník na pleistocenní faunu dr. Alexej Tichonov ze Zoologického institutu v Petrohradu. Jeho zhodnocení zbavilo fenomén veškeré kulinářské romantiky: svalovina v důsledku tisícileté vymrazovací sublimace vody (freezer burn) zcela ztratila původní strukturu. Tichonov popsal chuť jako suchou, bezvýraznou hmotu připomínající rozpadající se vlákna se ztuhlým lojem a bahnitým podtónem.
Kulinářská realita vs. mytologie
Zatímco lidová tvořivost často líčí mamutí maso jako zakonzervovanou lahůdku, biochemická realita je prozaická. Permafrost sice zastaví mikrobiální rozklad, avšak nedokáže zabránit pomalé degradaci buněčných membrán, oxidaci tuků a vysušení vláken.
Konzumace prehistorické fauny v moderních dějinách proto nikdy nebyla gastronomií. Na Sibiři představovala mrazivé svědectví o biologickém dnu lidské existence v táborech Gulagu, zatímco v rukou vědců posloužila jako ojedinělý, bezprostřední kontakt s biologií zaniklého pleistocenního světa.