Posvícenská tradice v českých a moravských zemích
Hledáme-li původ slavností, zavede nás historie až k momentu, kdy byl člověk jako sběrač schopen nashromáždit tolik potravy, aby si mohl dopřát chvíli odpočinku. V průběhu historie vznikaly slavnosti k různým příležitostem, ať už náboženským či světským, každoročně se opakující či vztahující se k aktuální významné události. Legenda praví, že už král Šalamoun uspořádal první posvícení na oslavu vysvěcení chrámu v Jeruzalémě. Slavnostní hostiny, jako poděkování za úrodu pořádali i pohané, proto se mnozí domnívají, že slovo posvícení se odvodilo od plamenů svíček a ohňů, které plály při slavnostních hostinách a tancích.
V souvislosti s posvícením se obvykle setkáme s pojmem hody, pouť či krmáš, kermis či kermes. Všechna označení odkazují na den, v některých případech na dny, kdy se připomíná patrocinium kostela či kaple. Slovo "kermes" má svůj původ v nizozemském "kerk", což znamená kostel a "mes", které je překládáno jako mše. Český výraz posvícení značí výročí svěcení kostela - od toho je také odvozeno přísloví, že není každý den posvícení. Obvykle se tyto slavnosti konaly od pozdního léta do prvních ohlasů zimy, kdy se k původně ryze církevnímu svátku posvěcení kostela postupem času připojovaly obřady a slavnosti zemědělců a spojily se v jednu událost. Děkovalo se svatým patronům kostela, ale také přírodě za úrodu. Od hodování, plného prostřeného stolu, který byl vždy součástí posvícení, vzniklo pak označení "hody".
Ať žije posvícení!
Při posvícení se ke stolu zvali příbuzní. Čím více lidí u stolu, tím větší pocta hospodyni. Děti a čeledínové předávali tzv. zvací koláče, někdy nazývané zváče, zvance či pozvánky. Složení pokrmů na posvícenské tabuli mělo, oproti běžným dnům, poměrně bohatou skladbu. Vedle pečínek různých druhů mas se podávaly také pokrmy moučné, z čehož nejběžnější byly posvícenské koláče. K pití mohli sedláci odebírat pivo, ale pouze v panském pivovaru, a to za řádnou výslužku posvícenských koláčů sládkovi. Při posvícení se před mší či po mši chodívalo procesí s postavou světce - patrona kostela. Následné bujaré veselí a hostiny doplňovaly různé soutěže a zápasy. Zejména pak při Svatodušních svátcích byla oblíbená střelecká soutěž zvaná "Střelba ku ptáku". Další typickou aktivitou bylo stavění hodové májky. V hostincích se také provozovaly karetní hry či hra v kostky.
Rozmarýn, oříšky a hnětýnky
Rozmarýn je v tradiční kultuře symbolem lásky, věrnosti a plodnosti, atributem svobodné mládeže i posvícení/hodů. Aromatické zelené větvičky rozmarýnu byly v historii důležité při rituálech konaných při narození, sňatku, úmrtí, ale i v případě potřeby ochrany. V moravské hodové tradici figuruje v pozvání občanů na slavnost při obchůzkách chasy, rozmarýnem se označují účastníci zábavy. Darem rozmarýnu zveřejňovaly dívky náklonnost k vybraným chlapcům a ti opláceli přípitkem sladkou kořalkou či darem perníku. Na Hané zase dostal leckterý hoch od své milé pozlacený rozmarýn, který si dal za klobouk. Zajímavý je také dar oříšků. Na Moravě chodívaly dívky v září na vejlupky, tj. sbírat lískové oříšky. O hodech jimi obdarovaly své tanečníky. Chasník, který vzal děvče k tanci, dostal hrstku oříšků, a záleželo-li děvčeti na něm, tak i více.
Vedle koláčů byla o posvícení hlavní pozornost věnována také hnětynkám (hnětýnkám) - pečivu výhradně posvícenskému. Zvláště svobodná děvčata si s neobyčejnou péčí dávala záležet na tom, aby se hnětynky povedly co nejlépe. Dávaly je totiž mládencům jako odměnu za vyzvání k tanci při posvícenské zábavě. Hnětynky se obyčejně zavazovaly do šátku a děvčata je často svým tanečníkům darovala i s tímto šátkem. Nebylo to však jen prosté poděkování za tanec - šlo zároveň o sladký důkaz jejich náklonnosti! V řadě obcí na jihu Čech se dnes pořádají výstavy a soutěže o nejkrásnější jihočeskou hnětýnku.
"To je zlaté posvícení, to je zlatá neděle, máme maso a zas maso, k tomu kousek pečeně. To je zlaté posvícení, to je zlaté pondělí, máme maso a zas maso, jako včera v neděli".