LETNÍ SLUNOVRAT - zvyky a obyčeje našich předků
Již za pár dní, v neděli 21. června v 10 hodin a 24 minut, nás čeká letní slunovrat – nejdelší den a nejkratší noc roku. Naši předkové Slované, ale i Kelti či Germáni slavili tento svátek velice bujaře. Tento astronomický okamžik byl spojen se vzdáváním úcty slunci za jeho požehnání přírodě, pojil se však také se strachem, že se od této chvíle začne noc opět prodlužovat.
V Plzeňském kraji mohly tyto oslavy v dávných dobách probíhat na posvátných místech krajiny, která dnes známe jako archeologické lokality – například u mohylového pohřebiště Dýšina–Nová Huť v lese Háj nebo u rozsáhlého mohylového areálu Plzeň–Nová Hospoda. Přímý důkaz slunovratových obřadů zde sice nemáme, ale právě taková místa byla s rituálním životem našich předků nepochybně spojena.
Pro úplnost je třeba zmínit, že pojem „naši předkové“ je díky poloze České republiky v srdci Evropy vcelku široký. Ačkoliv se hrdě hlásíme ke slovanskému odkazu a naše zvukomalebná čeština je naší pýchou, průměrný Čech má v sobě jen 40–45 % DNA stepních pastevců jamnajské kultury, kterou bychom mohli považovat za „slovanskou“. Oplývá však také 40–45 % původních genetických sekvencí z migrace prvních zemědělců z oblasti Anatolie a též se může pyšnit 10–15 % „krve“ původních lovců a sběračů z období paleolitu a mezolitu. Keltové, Slované a další podskupiny jsou důsledkem pozdějšího křížení těchto původních obyvatel Evropy.
Každá další generace stavěla své rituály na zkušenostech té předcházející. Zvyky a obyčeje se přirozeně prolínaly, a tak nebylo výjimkou, že Slované integrovali původní megalitické svatyně nebo i samostatně stojící menhiry postavené dávnými obyvateli Evropy do svých tradic, zejména v souvislosti s rituály plodnosti. To, že venkovský lid na našem území uctíval megality ještě v 17. století, máme ostatně spolehlivě zdokumentováno v církevních spisech.
Pojďme se nyní vrátit k záhadným slunovratovým rituálům a především k jednomu z nich, a to k hledání zlatého kapradí. Kdo ho najde, tomu se prý otevřou poklady země.
Většina toho, co dnes o zlatém kapradí z českého folkloru víme, pochází z období romantismu a národního obrození. Tehdy spisovatelé jako Karel Jaromír Erben a Božena Němcová obcházeli venkov a zapisovali vyprávění starých pamětníků.
Hledání květů zlatého kapradí v období letního slunovratu však není jen nějaká česká specialita. Tento fenomén zasahuje překvapivě více částí slovanské Evropy a máme jej doložený hned z několika děl. Například ruský etnograf a folklorista Alexandr Nikolajevič Afanasjev píše, že se jedná o Perunův ohňový květ, a spisovatel Gogol předkládá děsivou verzi legendy, kdy hrdina uzavře smlouvu s ďáblem, aby mu pomohl najít kouzelný květ kapradí a získat tak zlato.
V Lotyšsku a Litvě se provádí hledání kapradinového květu dodnes a tento obyčej se zachoval v rámci svátku Jāņi v noci z 23. na 24. června.
Podle mýtů je květ kapradí chráněn zlými duchy, čarodějnicemi a lesními démony. Ti se hledače pokusí vyděsit, budou na něj křičet, kácet kolem stromy či lákat odvážlivce do bažin.
Pravda je však trochu lechtivější: V Pobaltí je fráze „jít do lesa hledat květ kapradí“ naprosto oficiálním, společensky tolerovaným a úsměvným eufemismem pro milostné dobrodružství a sex v přírodě.
Hledání zářícího květu kapradiny je ve skutečnosti jen geniální trik, jak slunovratovou legendu pořádně opepřit. Představa kvetoucího kapradí – a k tomu ještě zlatého – je totiž botanický nesmysl nejvyšší ligy, protože tahle rostlina dává přednost nudným výtrusům před romantickými květy. Je to zkrátka šalamounský podfuk našich předků, jak umožnit zamilovaným vstoupit společně do temného lesa.
Dalším zvykem slunovratového období je sběr a zpracování bylin. Tradiční devatero kvítí měla dívka natrhat, aniž by promluvila jediné slovo, nesměla se ohlédnout a rostliny bylo třeba najít na devíti různých lukách. Mladé ženy tak činily často bosky a v nejstarších dobách dokonce bez oblečení. V latinských příručkách pro pražské zpovědníky je tento hřích zapsán v překladu takto: „O předvečeru svatého Jana Křtitele se ženské nahé honí po lukách, rosu sbírají, byliny řežou a kouzla (čáry) provádějí.“
Druhy sbíraných bylin se lišily krajově podle toho, co kde rostlo, ale typickými zástupci jsou dodnes: třezalka, mateřídouška, pelyněk, řebříček, heřmánek, máta, jitrocel či mařinka alias svízel.
Byliny sloužily jako ochrana celého hospodářství. Lidé je věšeli do chlévů, dávali si je pod jídelní stůl i do oken svého stavení. Mladé dívky je také často používaly k věštění a milostné magii. Uvily z nich věnce a večer je pouštěly po vodě. Kde se takový vínek zastavil, tam se předpokládalo, že žije jejich vyvolený. Dále si je čerstvě natrhané dávaly pod polštář, aby vyvolaly věštecké sny.
Věštbychtivé děvy také házely věnce na stromy. Pokud se věnec ihned zachytil, byla jejich svatba na spadnutí. Pokud však mladá žena musela házet vícekrát, na sňatek si musela ještě počkat. Strom a věnec měl samozřejmě svůj rituální význam jakožto symbolické spojení dívčí čistoty s plodivou silou přírody.
Byliny se také často házely do zapálených slunovratových ohňů, což mělo hned dvě funkce. Omamná vůně zejména pelyňku a máty zaháněla komáry a jiný kousavý hmyz a vyvolávala lehké euforické pocity.
Aby byl oheň a kouř ještě účinnější, mládenci o svatojánské noci napouštěli stará březová košťata smolou, zapalovali je a vyhazovali pak vysoko do vzduchu. Tento zvyk měl symbolicky zahánět létající čarodějnice a démony, kteří se podle pověr té noci slétali na své sabaty a snažili se lidem škodit.
O slunovratové noci se tyto zapálené vatry divoce přeskakovaly, protože lidé věřili, že jim to přinese zdraví i očistu těla a duše. Velkou nehynoucí lásku přinesl pak přeskok dvojice držící se za ruku. Hojně se konzumoval alkohol, který mladíky posiloval v odvaze skákat přes stále vyšší plameny. Při těchto praktikách často přišel někdo k úrazu a léčil si pak popáleniny obkladem z listů bezu černého nebo jitrocele, či tvarohem nebo nastrouhanou bramborou.
V našich zemích a v Pobaltí tekl proudem zejména „rmut“ alias husté domácí pivo a sladká medovina, zatímco u východních Slovanů v Rusku se pilo bylinné pivo zvané olovina či silný kvas. Na slunném Balkáně a v Srbsku pak lidé u ohňů popíjeli víno, do něhož rituálně vhazovali svatojánské kvítí, aby nápoj získal magickou a „léčivou“ moc.
Další velice zásadní aktivitou byla v podvečer hromadná koupel v přírodních jezírkách a pramenech řek. Lidé věřili, že tekoucí voda má v tuto magickou noc schopnost smýt z těla veškeré nemoci, hříchy a smůlu uplynulého roku. Jak ve svých studiích o slovanském folklóru uvádí etnograf Alexandr N. Afanasjev, společný skok do vln měl navíc praktický důvod – hluk a rituální křik davu měl zahnat vodníky, rusalky a jiné vodní démony, kteří o slunovratu číhali v hlubinách. Kdo se tehdy bál do vody vstoupit, riskoval, že ho zbytek vesnice označí za spolčeného s temnými silami.
U východních Slovanů v Rusku, na Ukrajině a v Bělorusku se pro tyto velkolepé oslavy letního slunovratu dodnes používá magické označení Ivan Kupala. Kolem samotného názvu „Kupala“ však panuje fascinující lingvistické tajemství. Staré kroniky ze 17. století (například Hustýnský letopis) se sice snažily tvrdit, že Kupalo byl pohanský bůh hojnosti, úrody a letních plodů, ale moderní věda ukázala, že takové božstvo nikdy neexistovalo a šlo o omyl tehdejších zapisovatelů. Název pochází ze staroslovanského základu „kupati“ (koupat) a odkazuje na rituální očistu vodou. Po příchodu křesťanství se slovo dokonale spojilo se svátkem svatého Jana Křtitele (Ivana), jehož přívlastek „Křtitel“ se do slovanských jazyků překládal právě jako ten, kdo omývá či křtí ve vodě.
Den po slunovratu ráno si lidé omývali obličej ranní rosou, o které opět věřili, že je naplněná velkou magickou mocí. Pro mladé dívky představovala svatojánská rosa elixír mládí a krásy, který měl zaručit čistou tvář bez vrásek a pih po celý nadcházející rok. Tradice však velela jít ještě dál – ženy i muži v předúsvitných hodinách často odkládali oděv a rituálně se v orosené trávě váleli, aby do svého těla nasáli plodnost a sílu samotné Země.
V lidové víře se věřilo, že když zlá bába tahala o svatojánském ránu lněné plátno po cizí louce, symbolicky tím „stáhla“ a ukradla užitek (rostlinnou sílu a mléko) z cizího hospodářství pro sebe. Proto se tomuto tahání pláten v rose říkalo „sbírání užitku“. Nasbíraná rosa se pak vyždímala a schovávala jako lék v kořenářství.
Spisovatel Čeněk Zíbrt cituje kázání a spisy ze 14. a 15. století (včetně traktátů mistrů Pražské univerzity a Jana Husa, kteří bojovali proti pověrám). Ti kárali venkovský lid za to, že věří na tzv. „odpovídání mléka“ neboli právě rituální kradení užitku skrze svatojánskou rosu.
Hospodyně navíc rosu sbíraly pomocí lněných pláten do hliněných džbánů; takto uchovaná voda pak sloužila jako vzácný lék na oční neduhy a potíral se jí dobytek, aby byl chráněn před uhranutím.
Svatojánské rituály nám dnes mohou připadat divoké, bláznivé a plné úsměvných pověr. Když ale odhodíme alkoholové opojení, popálené paty a strach z vodníků, zbude to nejdůležitější: hluboká úcta našich předků k rytmu přírody a síle slunce. Slunovratová noc byla oslavou života, plodnosti a čistoty v té nejryzejší formě. Připomínala lidem, že jsou pevnou součástí země, po které šlapou. A to je poselství, které v dnešní digitální a odosobněné době potřebujeme slyšet možná víc než kdy dřív.
Napsala: Ava Brožová